Audiometrie je metoda stanovení citlivosti sluchového analyzátoru na zvukové vibrace různé intenzity. Diagnostická vyšetření provádí audiolog, který podle křivek audiogramu dokáže určit práh sluchu kostem a vzduchem vedených zvukových signálů. Výsledky vyšetření umožňují diagnostikovat ztrátu sluchu a stupeň jejího rozvoje u pacientů s ušními patologiemi.
Při audiometrickém vyšetření jsou pacientovi podávány zvukové signály různé vlnové délky (frekvence) a intenzity. Podle subjektivních pocitů pacienta jsou na grafu vyznačeny body minimálního zvuku, které zachycuje sluchový analyzátor. Každý ze získaných bodů v grafu udává minimální intenzitu vibrací zvuku dané frekvence. Po zpracování grafu a propojení všech bodů dostává audiolog dvě křivky: minimální práh pro kostní a vzdušnou zvukovou vodivost tónů.
Tonální audiometrie
Co je sluchová audiometrie? Audiometrie je metoda stanovení minimální intenzity zvuku, kterou lze vnímat zvukově vodivými a zvuk vnímajícími částmi sluchového analyzátoru. Při absenci patologií je člověk schopen slyšet šeptající řeč nebo tikání hodin, jejichž intenzita zvukových vibrací leží v rozmezí od 0 do 25 dB.
Neschopnost vnímat zvukové vibrace o intenzitě nižší než 26 dB svědčí o sluchovém postižení.
Existuje několik typů audiometrických studií, z nichž hlavní jsou:
- počítač;
- mluvený projev;
- tónový.
Tónová audiometrie je metoda pro stanovení stupně sluchové ztráty prahem vnímání zvuku s frekvenčním rozsahem od 125 do 8000 Hz. Díky vyšetření může odborník určit minimální úroveň sluchové citlivosti pacienta, která dává podklady pro stanovení přesné diagnózy a stanovení stupně rozvoje sluchové vady.
Indikace
Audiometrické testy jsou mezi ostatními otolaryngologickými vyšetřeními jedním z nejspolehlivějších k posouzení prahu sluchové citlivosti. Přímé indikace pro složení akustické zkoušky jsou:
- otoskleróza;
- autofonie;
- ztráta sluchu;
- eustachitida;
- opakující se zánět středního ucha;
- traumatické zranění mozku;
- časté záněty nosohltanu;
- abnormální struktura orgánu sluchu.
Postup nemá žádné kontraindikace a nevyžaduje speciální školení. Instrumentální vyšetřovací metoda umožňuje určit přítomnost nádorů, anatomické odchylky ve strukturách ucha a překážky vzniklé při zánětu měkkých tkání. ORL lékař tak s vysokou přesností určí, ve které z částí sluchového analyzátoru jsou patologické změny vedoucí k rozvoji sluchové dysfunkce.
Terminologie
Abyste pochopili, jak se provádí testování audiogramů, musíte porozumět metodě audiometrie a související terminologii. Sluchová ostrost se určuje z údajů, které berou v úvahu dvě hlavní charakteristiky zvukových vibrací:
- frekvence (vlnová délka) - charakteristika počtu kmitů zvukových signálů za 1 sekundu, která se vyjadřuje v hertzech (Hz);
- intenzita je fyzikální veličina, která určuje tlakovou sílu vibrací vytvářených zvukovou vlnou. Pro usnadnění audiometrické studie nepoužívají skalár, ale relativní hodnotu, která se měří v decibelech (dB).
Tónová audiometrie je subjektivní měřítko sluchového vnímání, které vyžaduje zpětnou vazbu od subjektu. Audiolog pomocí audiometru dává zvukové signály o určité frekvenci a intenzitě, přičemž pacient ho informuje, zda zvuky vnímá či nikoliv. V otorinolaryngologii se nejčastěji používá tonální metoda zjišťování poruch v činnosti sluchového analyzátoru, která umožňuje posoudit míru náchylnosti vláskových buněk a případné poruchy ve zvukovodu a přijímacím systému. .
Vykreslení grafu
Audiometrická vyšetření začínají kontrolou zdravého ucha. Pomocí speciálního sluchátka umístěného na boltci odborník určí práh vedení vzduchu. Pro stanovení vodivosti kosti na kosti mastoidního výběžku, který se nachází za boltcem, je upevněn speciální vibrátor.
Výsledky vzdušného vedení hodnotí práh sluchové citlivosti pacienta a kostní vedení indikuje vnímání zvukových signálů při vyloučení zvukově vodivého systému – „kochleární rezerva“. Audiogram ucha vám umožňuje s vysokou přesností určit, ve které části sluchového analyzátoru došlo k porušení.
Při absenci překážek na cestě zvukové vlny systémem vnímání zvuku se jím vytvářené vibrace v kostních strukturách vnitřního ucha mnohonásobně zesílí. V přítomnosti patologií ve středním nebo vnějším uchu se do ušního labyrintu a v souladu s tím do vláskových buněk (receptory) dostanou pouze vibrace.
Audiometrické standardy
Výsledkem audiometrického vyšetření je audiogram, který zobrazuje 4 signálové křivky: dvě pro pravé a dvě pro levé ucho. Podle grafických údajů odborník vyhodnotí míru náchylnosti vláskových buněk, tzn. sluchové receptory. Podle mezinárodní klasifikace se stupeň ztráty sluchu určuje porovnáním získaných výsledků se standardními údaji:
- 26-40 dB - nevýznamná ztráta sluchu (1 stupeň nedoslýchavosti), při které má pacient potíže s rozlišením šepotové řeči;
- 41-55 dB - průměrná ztráta sluchu (2. stupeň nedoslýchavosti), při které pacient nevnímá běžnou řeč na vzdálenost větší než 10 m;
- 56-70 dB - těžká ztráta sluchu (ztráta sluchu 3. stupně), kdy je pacient schopen vnímat zvukové signály vysoké intenzity;
- 71-90dB - velmi těžká nedoslýchavost (4. stupeň nedoslýchavosti), při které pacient rozlišuje velmi hlasitou řeč pronesenou na vzdálenost maximálně 40 cm od boltce.
Při diagnostice klinické hluchoty nejsou pacienti schopni vnímat zvukové vibrace o intenzitě větší než 120 dB. V případě úplné hluchoty je sluchově-verbální komunikace s pacienty téměř nemožná.
Interpretace výsledků
Sluchový audiogram je grafické znázornění výsledků audiometrické studie. V dvourozměrném souřadnicovém systému udává horizontála (osa úsečky) frekvenci zvukových vibrací v Hz a svislá (ordináta) intenzitu zvukového signálu v dB. Graf zpravidla zobrazuje dvě křivky, z nichž jedna ukazuje prahovou citlivost kosti a druhá - vzduchové vedení tónů.
Kostní vedení ukazuje na přítomnost odporu vůči vibracím vytvářeným zvukovými vibracemi ve strukturách vnitřního ucha a kostí lebky. Vedení vzduchu umožňuje diagnostikovat přítomnost překážek v cestě zvukového signálu dýchacími cestami středního a vnějšího ucha.
Jak interpretovat výsledky? Běžný audiogram obsahuje dva grafy, jejichž krajní body leží v rozsahu od 0 do 25 dB. V tomto případě se rozdíl mezi grafickými výsledky vzduchového a kostního vedení zvuku nazývá interval kost-vzduch. Při hodnocení výsledků studie lékař analyzuje následující údaje:
- pokud je křivka kostního vedení zvukových signálů v normálním rozmezí a vzduchová křivka je mnohem nižší, znamená to rozvoj převodní ztráty sluchu;
- pokud se obě křivky shodují, ale zároveň jsou umístěny pod normálním rozsahem, je diagnostikována senzorineurální ztráta sluchu;
- přítomnost velkého intervalu kost-vzduch, ve kterém jsou obě křivky mimo normální rozsah, ukazuje na rozvoj smíšené ztráty sluchu.
Audiogram pro senzorineurální nedoslýchavost umožňuje určit prahové vnímání zvukových signálů podle velikosti intervalu kost-vzduch. Audiometrická diagnostika je jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak určit závažnost nedoslýchavosti.
Při diagnostice senzorineurální ztráty sluchu 4. stupně není sluchový analyzátor schopen vnímat a zpracovávat zvuky s intenzitou pod 91 dB.
Pacienti s touto patologií prakticky nerozlišují zvuky ani při používání sluchadel.
